Tohle je přesně otázka, kterou jsme si pořád dokola opakovali poté, co jsme dosedali na runway pražského letiště. Pořád dokola jsme si opakovali, odkud jsme se vlastně vrátili a jak neuvěřitelně splněný sen to byl. Byli jsme vyřízení, po více než 12ti hodinovém letu, přesedání a čekání v Keni, dotankování paliva v Egyptě a neuvěřitelné žízni, jsme byli konečně doma. Všechno tu bylo stejné, ale nám připadalo, že se něco změnilo. Najednou jsme cítili, že nic nemožné a že sen, který jsme ještě před rokem měli a smáli se tomu, jak krásné by bylo to zažít, je najednou splněn. Vše, co jsme tam viděli a zažili nás změnilo….a to byl teprve začátek.
JAK TO VŠECHNO ZAČALO
Zanzibar je nádherné místo, které může být pro spoustu lidí nedobytným tropickým rájem. My to viděli stejně. Vše začalo před více než rokem. Péťův kamarád vlastní KITE školu v Egyptě a jednou do roka letí s přítelkyní jezdit na Zanzibar. Mají z toho krásné fotky, videa a o nezapomenutelných žážitích, které popisují na svém blogu, nemluvě. Když jsme si články pročítali a koukali na videa, věděli jsme, že je to něco, o čem jsme oba snili už jako malí. Bílé písčité pláže, azurově modrá voda, panenské ostrůvky a šustění palmových listů ve větru. Tenkrát jsme vzdychali nad tím, jak úžasné to tam musí být a že se nám to snad jednou podaří splnit.
Znáte ten pocit, když něco moc chcete, ale víte, že se to možná nikdy, nebo až v daleké budoucnosti, splní? To jsme tenkrát pociťovali my. Na nás to působilo strašně demotivačně a byli jsme naštvaní na celý svět, že někdo tam může jezdit každý rok a my ne.
Uběhlo půl roku, na Zanzibar se postupně zapomínalo a my jsme plánovali, kam příště vyrazíme. Úplnou náhodou jsme tenkrát narazili na super levné letenky do Tokia. Byly s šílenými přestupy, bez kufrů a s termínem v listopadu, ale stály šest tisíc. Vystřídali jsme si rychlý pohled a letenky bylu koupeny. Nevěděli jsme o Tokiu vůbec nic, jen jsem se těšili, jak ochutnáme všechno jídlo, poznáme jinou kulturu a utečeme evropskému stylu života. Jak se blížil čas odletu (polovina listopadu), začali jsme se víc a víc těšit, informace o Tokiu vzrostly na 110 % a my už měli naplánovaný seznam míst, které chceme navštívit, mapu metra a okolí, seznam hotelů a skoro se naučili japonsky (počítá se slovo ,,děkuji“ za znalost jazyka?). Zkrátka, těšili jsme se jako malí.
PŘED TOKIEM, ZA TOKIEM, NIKDO NESMÍ STÁT
Tokio se nekonalo. Vše bylo dokonale naplánované, měli jsme dokoupené letenky do Bruselu, odkud jsme měli odlétat, skoro už jsme měli zabaleno a přišla ta nejhorší zpráva, která mohla. Nemohli jsme odjet. Nejhorší na tom bylo, že to bylo mojí vinou. Dostala jsem vyrozumnění ze školy, že mě k obhajobě seminární práce (se kterou je u nás na škole vyváděn cirkus jako v letech největší slávy Humberta) pustí až 23.11. V tu dobu jsme ale už měli sedět v tokijském hotelu a popíjet saké. Prosila jsem, telefonovala, mailovala, chtěla si zaplatit předtermín. Nic nezabralo.
Musela jsem být zodpovědná a vzdát se vysněné dovolené kvůli škole. Teď, když se na to zpětně dívám a někomu to takhle vyprávím, jako teď vám, si říkám, že to byl možná osud a že vše, co se děje, má nějaký skrytý důvod. No, tenkrát jsem ten důvod neviděla nejen já, ale hlavně Péťa. Zrušil kvůli mě dovolenou, propadly nám peníze (věděli jste, že přebookování letenek nebo jejich přepsání stojí skoro víc než letenky samotné?) a nebylo nic.
Asi tady nemusím vypisovat, jak hrozně jsem se cítila. Dokonce vám ani nemůžu popsat, co se stalo ten večer, kdy jsme oba koukali do monitoru a říkali si, jak to napravit. Ani nevím, proč jsme vybrali zrovna Zanzibar. Najednou tam byl, najednou jsme koukali na hotely a vybírali termín. Bylo to tak neuvěřitelně spontánní a bláznivý zároveň. Prostě jsme tam jen tak seděli a říkali si, že si splníme sen.
JAMBO, ZANZIBAR!
Letěli jsme na last minute. Každý den, od toho večera s pořádným V, kdy jsme se rozhodli, že ať to stojí, co to stojí, půjdeme za svým snem, jsme pořád dokola refreshovali stránky cestovky a číhali, zda cena nespadne alespoň o trochu níž. Když přeci jen o trochu spadla a já propotila nervozitou tři trička, jsme zájezd koupili. A myslím si, že ani v ten moment nám nebylo jasné, že se to vážně děje.
Potom nastal neuvěřitelný 14ti denní kolotoč plný domlouvání dovolené v práci, zařizování a nakupování věcí na cestu (zkuste si pořidit v obchodě plavky v listopadu!) a strachování o očkování. Každý den byl náročný. Ani upřímně nevím, jak jsme se najednou ocitli v letadle (vlastně vím, protože jsem Péťu přemluvila, že balit si hodinu před odjezdem není nejlepší nápad). Když jsme stoupali a kapitán k nám promlouval, najednou se mě zmocnil zajímavý pocit. Mísilo se ve mě vzrušení, strach a radost. Najednou to tam bylo. Před námi (a dvanácti hodiny v letadle) byl náš sen.
Dosedli jsme na malé letiště na ostrově Zanzibar. Byli jsme vyčerpaní, z horka a vlhka se nám dělalo zle a měli jsme šílenou žízeň, ale byli jsme tam. Úsměv od ucha k uchu (dobře, ten byl až v klimatizovaném buse na cestě do hotelu) a pocit vzrušení z toho, co nám 14 dní na tomhle nezapomenutelném ostrově přinesou.
Když jsme projížděli vesnicemi, přestala jsem poslouchat monotónní hlas delegátky a jen se dívala. Žijí tam jinak, mají jiné podmínky a návyky. Na vše mají dost času. Většinou jim chybí elektřina, internet, mobily, zkrátka vše, bez čeho si Evropan nedokáže představit ani den. Nemají moc peněz. Přesto nám mávali a smáli se…byli šťastní. Stejně jako my dva.
T+P
Ahoj,moc krásný článek, ale dost ho kazí pravopisné chyby,na které bych tě ráda upozornila, hlavně i a y a slovo spontálnní – tedy správně spontánní. Rozhodně to neber ve zlém, mám tě jako blogerku ráda. Těším se na další zajímavé příspěvky 😃
Děkuju moc za upozornění, to je tak, když to člověk čte pořád dokola po sobě, tak už ty chyby ani nevidí 🙂